Přišla rozevlátá do kavárny Bajkonur v pacce kabelku od Luise Vuittona, přes čenich obrovské brýle od Versacceho, v každé bradavce briliantový piercing.Posadila se do křesla, objednala si do misky vodu Borjomy a suchary Royal Canin. 
Očividně nestrádala a ten kdo si jí vydržoval, patřil v ruské oligarchii do první desítky. Chodorovský to nebude, protože sedí… usmál jsem se pro sebe a palcem cvrnkl to digitálního diktafonu značky Kashtan, protože mi reportéři z Kommersantu zkrátka s oligarchy nespíme.

„Slečno Lajko, děkuji že jste přistoupila na interview….“ začal jsem těžkopádně, ale položila mi packu na předloktí a zaševelila:

„Ale ne prosím, říkejte mi Kudrjavko, tak mi říkal první majitel“ a zamávala řasami, kterou vyvíjela pro Sovětský svaz válečná divize firmy Naf Naf.

„Takže Kudrjavko…“ odkašlal jsem si a odvrátil pohled od jejich fialkových očí. „Kdy jste se rozhodla vstoupit do vesmírného programu?“
Lajka se pohodlněji opřela do křesla a podívala se kamsi za mě:

„To se musíme, zlatíčko, vrátit do roku 1956. Žila jsem tehdy v Moskvě na Tverské, můj otec byl rozený Moskal, pocházel z Arbatu a co vím od své matky, měl zájem jen o rvačky a fenky.Byl to těžký rok, tři roky po smrti Josefa Vissarionoviče, Nikita Chruščov bojoval s kdekým, po té co řekl na dvacátém sjezdu strany…Změny ve společnosti byly nepatrné, nám psům by to mohlo být jedno, ale magie sovětského myšlení se takříkajíc přelila i na nás, myslím tím to komsomolské nadšení, ach… byli jsme tak mladí…“ teatrálně si opřela packu o čenich, podívala se mi zpříma do očí a dodala škádlivě: „… a nerozumní…“

Polkl jsem. „A za jakých okolností jste se potkala s Valeriem Jazdovským?“

„Valerku jsem poznala na castingu, který pořádal Institut letecké medicíny, cupitala jsem kolem Lomonosovi univerzity a vyla na měsíc…“ pokrčila rameny „…byl úplněk a Valerka kouřil papirosu na balkóně. Bylo to osudové setkání, která nás oba hluboce poznamenalo, on řekl: „k noze“ a já přišla.“

„Věděla jste, jaká bude Vaše úloha v sovětském vesmírném programu?“ 

„Valerka o tom nikdy nemluvil, a mě by ani ve snu nenapadlo, že mě chce poslat na oběžnou dráhu tak říkajíc „One Way Ticket“. 
Myslela jsem, že mě čeká kariéra v modelingu pro textilku vyrábějící skafandry v Aralsku, ale celé mi to došlo, když jsem poprvé spatřila vesmírný modul. Pak jsem pochopila, proč mi měřili boky a hruď“
Lajka se odmlčela a po mordě jí sjela osamocená slza. Podal jsem jí papírový kapesníček, který přijal s tichým zašeptáním „Spasíba“.
Chvíli jsme mlčeli, číšník mezitím přinesl můj zeleninový salát a Lajka se sesmekla z křesílka, aby se nažrala svého Royal Caninu.

Po jídle a chvíli nezávazného hovoru jsem opět aktivoval Kashtan a položil fence další otázku:

„Mohla by jste nám přiblížit události ze dne 3. listopadu 1957?“

Lajka chvíli mlčela. Bylo vidět, že zvažuje co říci. 

„Náš vztah s Valerkou byl…. nadstandartní. Chodili jsme spolu na dlouhé procházky. Od příkazu „K noze!“ byl už jenom skok k povelu „Sedni!“. A pak už následovalo „Lehni!“, jestli mě chápete.“

Vyčkávavě zmlkla a chvíli se mi dívala do očí. Nereagoval jsem. 

Vzdychla a pokračovala: „Náš vztah jsme tajili před jeho rodinou i před stranou. Bylo to romantické a vzrušující zároveň, při práci všem na očích mě občas pohladil a jeho dotyk byl elektrizující a nutilo mě to bláznivě vrtět ocasem. 
Pak začal být najednou zamlklý a zasmušilý, vyhýbal se mému pohledu a nereagoval na mé šťouchání čumákem. Až jednou večer, při jedné z našich již vzácnějších procházek se mi svěřil a pak i ukázal „tu věc““ Lajka poslední slova vyplivla s takovým opovržením, až jsem nadskočil.

„Tou věcí, to myslíte Sputnik?“ 
Lajka neodpověděla, ale mezi zaťatými zuby procedila pár polohlasných nadávek nefalšovaným zločineckým matem, který prazvláštně korespondoval s jejím značkovým image.

„Promiňte Laj… Kudrjavko, můžeme se zpátky vrátit k 3. listopadu?“

Fenka si chvíli hrála se skleničkou Borjomi a zarytě pozorovala barevné vzory na prostírání. Když jsem si už myslel že nepromluví, nadechla se Lajka k dalšímu vyprávění.

„Ano, máte na mysli start té plechové bedny, kterou vymyslel ten ubljudok Koroljov. Je to velmi prosté. Valerij se ráno hrozně se Sergejem Koroljovem pohádal. Křičeli na sebe za zavřenými dveřmi, došlo mi, že mě brání a nechce mě poslat na jistou smrt.Pak to šlo ráz na ráz. Koroljov zavolal ochranku.
Ta věc odstartovala podle plánu. Podle pozemního personálu se mi zvedl tep na 240 tepů. Já jsem v té době byla u Jazdovských na zahradě. A Valerije Ivanoviče už nikdy nikdo nespatřil. Bylo nám řečeno, že emigroval do USA, kde ho naverbovali von Braunovi poskoci. Celá jeho rodina zmizela v pracovních lágrech na Kolymě.Tenkrát jsme tomu cynicky říkali „Stalinská klasika“.

„Chcete naznačit, že společně se Sputnikem odletěl i Jazdovskij?“ zeptal jsem se nevěřícně. „Vždyť Valerij Jazdovskij zemřel v devadesátém devátém roce!“
„Máte pravdu“ ušklíbla se Lajka. „Ale tenhle váš Jazdovskij byl o půl hlavy menší než ten můj a navíc začal psát pravou rukou“.

„A jak jste se dostala z Kazachstánu?“ 
„Moje kamarádka Muška mi půjčila obojek a navíc jsem ukradla propustku akademika Malašenkova, který měl v té době hodnost podplukovníka. Takže jsem se do Moskvy vrátila štábním letadlem.“

Číšník přinesl kávu a účet. Lajka mi navrhla, že se ještě můžeme projít po večerním Arbatu; venku se totiž poněkud setmělo a chodců ubylo. Fenka se automaticky zařadila na mojí levou stranu, pěkně u nohy. 
„Připomínáte mi Valerku“ hlesla Lajka. Rozpačitost jsem zakryl odkašláním a otázkou:
„Co jste dělala po návratu do Moskvy?“
„Zverbovali mě čekisté z NKVD. Ani nemuseli moc tlačit. Žila jsem na ulici, často jsem hladověla. Spletli si mě s kolegyní Albínou, která zahynula při havárii na centrifuze, ačkoliv oficiální zpráva hovořila o útěku. Lituji, ale o zbytku z pochopitelných důvodů nemohu mluvit.

„A nějak rámcově…“ začal jsem loudit informace.
„Sledka, mokré práce, demolice. To vám musí stačit“ uťala další vytvídání Lajka.
Chvíli jsme šli vedle sebe mlčky. Nabídl jsem fence klacík k aportu, ale zdvořile odmítla.
„Kudrjavko, jak hodnotíte takzvanou pojelcinovskou dobu a současnou putinovskou éru?“ Ta otázka mi přišla praštěná v okamžiku, kdy jsem jí nahlas vyslovil.
„Čekista zůstane čekistou i kdyby se dal na modlení“, Odpověděla stručně Lajka.
„A jste ještě pořád ve službě? Myslím v FSB?“ zeptal jsem se nervózně.
„V devadesátých letech jsem odešla z KGB do výslužby a snažila jsem se najít nové uplatnění. Fenka jako já nestárne tak rychle, díky tajnému lékařskému výzkumu volných radikálů, takže mám pořád tělo jako dvouletka. Měla jsem v podstatě dvě možnosti: modeling nebo prostituce.
„A jak jste rozhodla?“ vyklouzlo ze mě nezdvořile.
Lajka se na mě laškovně podívala a zavrněla: „Co by jste chtěl radši?“
Rudý hanbou jsem vypnul diktafon a mumlal omluvy, ale Fenka mi položila packu na koleno.
„Nechte toho, proboha. Vy se líbíte mě, já se líbím vám. Tak to je.“
Dívala se na mě tak dlouho, až jsem první uhnul pohledem.
„Tak už konečně hoďte ten klacek“, zašeptala.

Vysvětlivky:
Lajka – pes, který byl údajně vyslán do vesmíru
Valerij Jazdovskij – vedoucí institutu letecké medicíny, která se podílel na projektu Sputnik2
20. sjezd strany – Nikita Chruščov veřejně „na tajném zasedání“ hovoří o Stalinově „kultu osobnosti“

Moskal – mírně pejorativní název pro Moskvana
3. listopad 1953 – úspěšný start rakety, který vynesl Sputnik2 na oběžnou dráhu
ubljudok – bastard (velmi pejorativní)
zločinecký mat – nebo také matěrinka, svérázný jazyk ruského podsvětí (argot)
Sergej Koroljov – hlavní konstruktér Sovětského raketového výzkumu
Wernher von Braun – německý vědec, šéf amerického raketového programu
Mokré práce – rusky „mokrie dělá“, žargonem KGB znamená „vraždy“
Muška, Albína – další dva psí náhradníci v projektu Sputnik2
NKVD, KGB, FSB, ČEKA, GPU, OGPU – je stále to samé, jen název je jiný